Škody zvěří jsou často diskutovaným tématem zemědělské veřejnosti. Problematika je složitá, kontroverzní, úhly pohledu často diametrálně odlišné. Existují myslivecká sdružení a „myslivecká sdružení“. Kdo nezažil velké škody zvěří na vlastním zemědělském majetku („ideálně“ ve smyslu zemědělského hospodaření jakožto jediného zdroje obživy rodiny) a nesetkal se se zarputilým odmítáním odpovědnosti ze strany „mysliveckého sdružení“, ten může hovořit o štěstí. Louku rozrytou divokými prasaty zemědělec na jaře pracně srovná a při senoseči a následném sušení sena už znovu láme drahou techniku. Škody samozřejmě vznikají i v řadě dalších „dražších“ zemědělských plodin. Ví se, že řada „myslivců“ vnímá lov (a související „chov“) volně žijící zvěře svým vlastním pohledem. Není také výjimkou, že pokud je postižený zemědělec sám členem sdružení a ve snaze zmírnit škody na svých porostech vyvíjí podstatně intenzivnější odlovovací snahu než jeho kolegové ve spolku, stává se tak terčem velké kritiky většinové části sdružení. Pokud se v lepším případě podaří myslivce využít jednou ročně na sběr kamení, není těžké si spočítat, jaký obrovský hodnotový nepoměr v tomto nerovném vztahu existuje