Fotografie zřetelně dokumentuje úžasnou schopnost divočáků ve smyslu jejich čichu a dovednosti získat potravu i tam, kde by to běžný smrtelník pokládal za nemožné. Standardní průměrný výsevek je u silážní kukuřice 90 tisíc zrn na 1 hektar. Tomuto počtu odpovídá při meziřádkové vzdálenosti 70 cm počet zrn (posléze rostlin) přibližně 63 jedinců na 10 m řádku, tedy vzdálenost zrn (posléze rostlin) je 16 cm v řádku od sebe. Protože se ale v našich podmínkách seje silážní kukuřice častěji na zhruba poloviční meziřádkovou vzdálenost, než je oněch 70 cm uvedených výše, tak těch 63 rostlin kukuřice bývá rozmístěno v řádku až 32 cm jedna od druhé. Z fotek je patrné, že divočák zanoří rypák do půdy zkusmo a ryje zpočátku obvykle šikmo napříč řádky, dokud nenarazí na klíčící (nebo vzcházející) kukuřičné zrno. Pak už bez zaváhání ryje naprosto přesně v jednom konkrétním řádku a každých 16 až 32 cm najde jedno zrno (nebo mladou rostlinku), které sežere. Samozřejmě, že než se divoké prase tímto způsobem nasytí, chvíli to trvá. Samozřejmé je také to, že pole nenavštěvuje každou noc jen jeden divočák, ale činí tak celá skupina, po myslivecku rudl. Škody vzniklé tímto způsobem jsou různé, v závislosti na lokaci pole (blízkost lesa, křovin, obydlí, silnice, atd.). Různě velké jsou škody také v závislosti na aktivitě členů mysliveckého sdružení. V daném případě se jeden místní hodně hluboce myslící myslivec dokonce předvedl tím, že uprostřed pole osetého kukuřicí zřídil na okraji ostrůvku křovin pro prasata vnadiště, kam nasypal pro ně atraktivní krmení. Škody na vzcházející kukuřici byly značné, zničeny byly rostliny v řádu desítek procent z celkového počtu vysetých zrn. Nejhůře poničená místa zemědělci přesévali. Následný spor o náhradu vzniklé škody mezi zemědělským subjektem a mysliveckým spolkem se pro neochotu myslivců dostal před soud a vlekl se v řádu roků